en http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/2.0/uk/ Thu, 1 Jan 1970 00:00:00 +0000 Thu, 1 Jan 1970 00:00:00 +0000 60 http://www.audioscrobbler.net/data/webservices http://www.last.fm/user/aldasamec/journal The Last.fm journal for aldasamec. Last.fm journals are a place to talk about all things music. http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2011/07/24/4i10c2_turn%C3%A9_po_r%C3%A1ji Sun, 24 Jul 2011 11:50:54 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2011/07/24/4i10c2_turn%C3%A9_po_r%C3%A1ji The Plantážníci se přes červenec moc nepohnuli. V létě je těžký se sejít, každej někde maká, válí si někde šunky nebo zrovna nutně musí někoho objíždět a podobně. Sešli jsme se párkrát, nazkoušeli jsme pár věcí, chlastali jsme u Líbika doma a pouštěli jsme si různý živáky. Pohoda. Nahrávání dema se posouvá na září, protože to nechci šít horkou jehlou a radši mít víc songů a víc zažitejch než to teď rychle zplácat. Jedna akce však na červenec naplánovaná byla, a to sice koncert v Lázních Bohdaneč. Pořádála ho kapela Štěpán Turek & The Jitrnice Zdarma, takže jsme od toho fakt nic neočekávali, spíš poloprázdnou hospodu s venkovním pódiem, vožralý motorkáře, pár štamgastů a možná nějaký mladý lidi. Na to, jak to vypadalo ve skutečnosti, by naše představivost fakt nestačila.
Ráno jsme se sešli u Líbika, projeli jsme si ještě novou věc Maniodeprese, abychom si ji zažili a zahráli fakt dobře. S pocitem, že mám kvalitní písničku, která zní zas trochu jinak než všechno ostatní, jsme se v pěti i s bicíma naskládali do Cáfova kombi a totálně zlámaný a namačkaný jak sardinky ve oleji jsme vyrazili směrem na východ. Zastávky na beznínce a ve špáru znamenaly, že kromě kytar, jídla a chlastu byla půlka kapely za chvilku docela nalitá a Cáfa měl v autě slušnej bordel. Hrála nám k tomu skvělá muzika řvali jsme z okna naše zbrusu nový intro ke koncertům Plantážníci Army (znáte Casualties?) a podobný hovadiny. Cáfa měl na mě vzteka, protože jsem pořád zesiloval muziku a protože si z něj pořád děláme prdel, že chodí do Fóra a že poslouchá Rybičky 48.
Štastně jsme dorazili do Bohdanče. Hmm, fontána, obyvatelé města tvoří ženy s věkovým průměrem šedesát let. Nikdo nebyl místní a když jo, tak při zmínce o jakési Cihelně či klubu u Náčelníka zbledly paničky hrůzou a málem se křižovaly. Až nás zachránila jedna milá paní, jež nás poslala po lesní cestě plné děr někam do hajzlu. Konečně jsme zahlédli poutač, že už je to blízko.
"Hej zastav, támhle něco je…" řekl Líbik a Cáfa couval zpátky.
"To snad né," zděsil se Břit.
"Hahahahahaha" začal jsem se smát, ale měl jsem z toho dost obavy.
Soukromý klub u Náčelníka byla prostě oplocená mýtina v lese s ohništěm, malinkým pódiem z bůhvíčeho, pár stoly a karavenem jako grilem. Postavili jsme bicí, nazvučili jsme nástroje a neznělo to zas tak špatně. Dokud jsem nezačal zpívat, potom to celý kolabovalo, kytary vypadávaly a já nebyl absolutně vůbec slyšet. Jakejsi pod obraz nalitej chlápek, kterej vypadal jak Indán a šest příchozích mu říklo Apač, na nás vyřával ať zahrajem nějaký Nazarety. Ostatní jen tak seděli, chlastali a prohlíželi si nás. Bylo to šest nebo osm pupkáčů, taková partička místních štamgastů, asi. Prostor to byl dost divokej, ale prý přijdou nějaký lidi, tak jsme si řekli, že to bude třeba prdel, a šli jsme do města.
Začínal jsem mít naváto, paní na informacích ze mě chytila výbuchy smíchu, prošli jsme kolonádu, kde nebylo nic a postavili jsme flašku od piva do prostředka dveří kostela. Pak jsme udělali nějaký fotky a šli jsme na pivo, kde Cáfa hrozně obhajoval, že Morčata na útěku nejsou sračka. Dal tomu korunu, když úplně vážně vytáhnul svůj trumf:
"Já nevím, co to kecáte. Vy jste asi neslyšeli to nový album Tenkrát na záchodě?"
Břit se pak ztratil, když lovil nějaký kočky a já jsem se cachtal ve fontáně. Myslím, že takový pozdvižení ještě tak klidný lázně nezažily. Cestou zpátky do areálu našel Líbik na parapetu obyčejného baráku půku nedohulenýho brka. Zapálil jsem ho, párkrát jsem si pohulil, Břit taky no…a byl jsem naprosto v píči, neschopnej ničeho.
Když jsem pak znova viděl klub, kvůli kterému jsme zkoušeli a vymakávali naše věci, začal jsem se smát. Pak nám došlo, že Štěpán Turek jakožto hlavní hvězda večera, je ten slavnej Štěpán Turek, kterej v Superstar "zpíval" stávku deejayů. Dali jsme ještě pivko, zjistil jsme, že lidí ještě ubylo a že Štěpán se převlíknul za ženskou a Apač není schopnej ujít víc než dva kroky, aniž by sebou neříznul o zem. Dostali jsme klobásu na účet podniku a šli jsme na věc.
Spustili jsme Plantážníci Army, ale nebylo nic slyšet, tak jsme toho nechali a začalo No Image No Style. Řval jsem z plných plic, ale mikrofon rpostě nefungoval. Při Čekání na Godota nefungoval ani ten Břitův a to už se pocit, že by to moh přeci jenom bejt dobrej koncert, úplně zmizel. Začal jsem se nehorázně smát, Břit taky, dělali jsme bordel na pódiu, naráželi jsme do sebe, skákali, totálně jsme se smáli, úplně všichni. Zpíval jsem bez mikrofonu, stojanem jsem mlátil o zem, skočil jsem z pódia a pogoval na svoji vlastní kapelu. Lidi, který seděli na gaučích u "baru" se dost bavili a tleskali a natáčeli si nás, byli jsme asi fakt událost. Pod pódiem Apač, Štěpán Turek převlečenej za ženskou a pes s hranatou hlavou. Ve všeobecným bordelu, kterj repráky vydávaly, jsme zapomněly na půlku repertoáru i na novej song, zahráli jsme Apačovi Love Hurts stylem, že Cáfa s Břitem něco brnkali a já jsem řval do najednou fungujícího mikrofonu dokola love hurts, protože nic jinýho z toho neumím. Pak vběhnul na pódium pes, dával jsem zpívat psovi, kterej oblizoval mikrofon a štěkal na bubeníka. Nakonec vlítnul na pódium i Apač, skácel se tam, málem poblil bicí nebo co, pak se mnou něco zpíval, objímal se a spadnul jsem s ním na zem a kapela do nás začala kopat.
Byli jsme úplně v prdeli smíchy, něco takovýho se nedá popsat, to se musí zažít. Nemám slova ani prostředky na to, abych vyjádřil, jaký to bylo a ani videa a fotky, který brzo budou a který sem pak dám, kdyby se někdo chtěl vrátit a vidět to obrazem i zvukem, to dostatečně nepopíšou. Totálně vysmátý jsme dali ještě přídavek, během kterého Apač vyznal někomu lásku a lidi vstali ze sedaček a tleskali.
Jsme prej fakt borci a skvělí. Představoval jsem si krutý začátky, ale něco takovýho je zážitkem na celej život. Nejlepší bylo, že jsme byli fakt atrakce a těm lidem jsme fakt udělali radost, tiskli nám ruce a plácali po zádech a smáli se a jančili a že prej příští rok zase musíme přijet. Nejzvláštěnší ale bylo loučení s Apačem. Byl sice asi dost mimo a na sračky, ale měl hrozně hlubokej pohled a byl nadšenej z toho, jak se mnou moh řádit na pódiu a že si mě oblíbil a takový kecy. Ale ten jeho pohled, to bylo taky něco nepopsatelnýho. Vypadal vážně jak Indián, dlouze mi tisknul ruce a hlubokým očima se na mě dlouze díval a v těch očích se objevily slzy. Po tomhle se mi snad ani nechtělo jet domů, ale za chvíli jsem se vrátil do reality, típnul jsem cigáro, naházel věci do auta. Ujížděli jsme, co to šlo.
Řvali jsme z okna na Bohdaneč, kterej už nechci nikdy vidět. Pipes and Pints v autě zněly jako hudba z jiného vesmíru, byli jsme tak v píči, že Cáfa zabloudil a skončili jsme v Jičíně. Nikdo nebyl schopnej ani popsat, co se to stalo, jenom smích a hulákání. Jak říkám, zážitek na celej život. Já bych se tam snad i za rok vrátil, haha.]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2011/07/23/4hyct2_jak_jsme_byli_nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD_dacani_na_mighty_sounds_2011 Sat, 23 Jul 2011 00:21:54 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2011/07/23/4hyct2_jak_jsme_byli_nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD_dacani_na_mighty_sounds_2011 Fri 15 Jul – Mighty Sounds 2011
Probudíte se v deset, protože ve stanu už se kvůli slunečnímu žáru nedá spát. Kolem vás devět pankáčů a pank holek, kteří už popíjejí, grilují, kouří a balí brko. Přidáte se k nim, proberete uplynulý den. Potom se vydáte opláchnout do lesa ke studánce a hodinku se válíte na sluníčku u řeky, koupete se u jezu a třeba lovíte ryby. Pomalu se obléknete a vydáte na cestu, kterou lemuje spousta hospod, kde můžete ve stínu poobědovat a dát si další pivo. A potom až do brzkých ranních hodin vyvádíte s tisícovkami podobně naladěných lidí na skvělých kapelách, chlastáte, družíte se, nasáváte astmoféru a děláte bordel. Kromě toho si můžete zahrát třeba minigolf, skloznout se na vodní klouzačce, zajít do minikina nebo na divadelní scénu, kde jsou takové pecky jako třeba soubor Ztracená existence. Projít si stánky s hadrama, deskama a vším možným. Že je to dokonalý? To byly letošní Mighty Sounds.

Všechno nechat za hlavou a uhánět dálnicí na Tábor. Jelo nás deset ve třech autech a ze všech aut vyhrávala majty hudba. Rozbili jsme tábor v chatové osadě u Lužnice, po Majty nikde ani stopa. Ticho, klid, žádný majty pípl, jenom rodinky a staří lidé na víkendovém odpočinku a sekání trávy. Nakoupili jsme Kauflandu, postavili stany na zahrádce u Štědrexovy chaty, nažhavili jsme gril a klid v chatové osadě skončil.
Ráno jsme se hromadně vydali na cestu, jenže Čápův dvůr je asi půl hodiny cesty a lemovalo ji hned několik hospod, tudíž jsme se do areálu dostávali velmi zdlouhavě. Bylo vedro a bunda a další zátěž se ukázala jako zbytečnost. Dostal jsem krásný látkový náramek, který se dá na rozdíl od těch papírových hnusů dlouho nosit, a hurá do víru fesťáku. Areál byl ještě poloprázdný, zakempili jsme na Jan Hus stage na úplně první kapele - Los Caparos z Ruska a Izraele. Hráli modernější skáčko s prvky reggae nebo dubu, ale dalo se to poslouchat a dalo se na to pařit, ska mě eště v tu dobu tak nevytáčelo, byl to výbornej rozjezd. Po nich nastoupili na scénu N.V.Ú. To byla klasika, obtloustlej Štěpán v kiltu dělal bordel na pódiu, jako host přišla nějaká pěkná ženská nevím z jaký kapely a zazpívala s nimi Modroočko, naživo zazněly hity z alba Vzorek bez ceny, a prostě klasika. Na vedlejším pódiu pak hráli němečtí Triple Espresso, kteří spojují ska, soul a rockabilly. Neměl jsem k tomu moc důvěru, a zezačátku mě to nikterak nenadchlo, ale postupně si mě parta v bílém a černém získala, stejně jako Elvise, který se se mnou během jejich setu válel po zemi a plaval kraula do rytmu.
The Mahones přišli na řadu hned po nich. Zezačátku mě chytli, potom jsem si říkal, že jsem přece jenom čekal víc, aby mě nakonec úplně uchvátili. Ať už chytlavým spojením irského folku s punkem, kde ovšem nehraje hlavní roli punk, jako je tomu u většiny ostatních irských bandů (které mám taky rád). A ta akordeonistka! To byla první ženská na pódiu, na níž jsem jenom valil oči a rozplýval jsem se z pohledu na ni. Usmívala se, dělala pózy, ukazovala nohy a zadek, ou šit. Nejlepší byl hit Drunken Lazy Bastard, na který jsem se těšil a který zahráli až na závěr, vyřádil jsem se ale i na předělávku Teenage Kicks od Undertones, na Paint This Town Red nebo I Wanna Be Sedated od Ramones. Po přídavku jsem se potkal s Fíďou a Štědrexem, kteří byli unešení z vystoupení No Relax, já jsem popadal dech. Letos jsem zjistil, že vážně hovno vydržím a už na Mahones mi totálně zkolabovbaly plíce a místo řádění vepředu jsem se odporoučel jen tak se pohupovat někam do zadních řad. Ono ale lehké nachlazení a tři krabičky cigaret denně taky zanechá svoji stopu.
Lidé se začali proudem valit na Jana Husa, protože tam hráli italští Los Fastidios. Levičáci jako řemen, oi, working class a komunistický kecy, naprosto stejný kecy jako skapéčka, opěvování Carla Giulianiho, posílání fašistů do hajzlu a bojování se systémem a zločineckými kapitalisty. Nebavilo mě to. Kdyby to bylo podpořeno nějak hudebně, ale ty cajdáky mně fakt nebraly. Nezahráli mi hymnu Tempo Nuovi, nudně vyzněla třeba pecka Spazi di Liberta a další songy mě prostě moc nenadchly. Jen Antifa Hooligans, na které čekala evidentně určitě aspoň polovina davu neznajíc nic jiného, se povedla.
Street punk made in N.Y.C. Tričko či velkou nášivku The Casualties měl na Mighty každý druhý návštěvník a oni pak v osm hodin nakráčeli na pódium a křivozubý Jorge začal řvát svým krákavým hlasem Casualties Army. Přestože nejsem nějaký fanatický obdivovatel téhle kapely, rád si je pustím a oni byli skvělí. Sice jenom hráli, řvali a Jorge dával mikrofon publiku a nějak se tam hejbal, nic moc se nedělo, ale byla to pecka. Zazněly všechny podsttaný vály, moje milovaná Punk Rock Love, chytlavá We Are All We Have, starší fláky jako Riot nebo Ugly Bastards, neskutečnej bordel na Made in N.Y.C. spojené s Blitzkrieg Bop a pak prostě další a další pecky od Tomorrow Belongs To Us po chorálový Unknown Soldier.
Na Anti-Flag jsme se nacpali úplně dopředu a vožralí jsme tam pak cosi vyřvávali v davu. Anti anti, ať mám víc než tamty, neustálé fucková ameriky a "raise your fingers against bla bla" a podobně. Basák měl na basovce napsané "this machine kills fascist", takže nechyběla ani pravidelná dávka antify, ale tohle bylo vtipný. No jo, jenže spustili The Press Corpse, následovala vynikající The Economy Is Suffering…Let It Die z nejnovější placky a už jsem byl nasranej. To jsem totiž mohl tušit, že na kapelu jako Anti-Flag přijdou totální blbečci, kteří si pogo pletou se strkáním do lidí. Ruce před sebe a odhazovat okolo všechny ostatní, jenom debilní řež pod pódiem, která nemá s rytmickým pohybem nic společnýho. Kde jsou ty časy, kdy se šíleně poskakovalo do rytmu bicích a přitom se naráželo do lidí okolo. Kromě se mi pak stal jeden z nejhorších zážitků v životě. Kapela zavelela k circle pitu, jenže se to nějak posralo a kouslo a lidi začali padat jeden přes druhýho a dav mě tlačil k tý valný hromadě. Přes různá křičící těla jsem přepadl na zem a pak mě zavalili další lidé. Sotva jsem dýchal, dav mě tlačil k zemi a padali na mě další a další. Drtilo mi to koleno a někdo mi šlapal na stehno, jenom jsem čekal, kdy mi někdo ušlápne kus ruky nebo nohy, kdy mě to zadusí a kdy chcípnu ušlapáním. Kolem holky hystericky řvaly a já taky řval ať se kurva zvednou, ale padalo pořád víc a víc lidí a bylo to těžší a těžší. Nakonec to zachránili nějaký chlapi, který to tam odhazovali, skončila písnička, dav se zastavil a po třech minutách jsem odkulhal dát si dva panáky a pivo. Otřesenej jsem pak dokoukal zbytek koncertu. Nebylo to špatný, ale debilní kotel a taky moc politických řečí.
Potom jsem se shledal s totálně vykouřeným Elvisem, dělali jsme různý noční blbosti a potom zazvonil telefon. Prej, že mě kdosi zabije, že mu šukám holku a že jsem mrtvej. Dojede si pro mě a zabije mě. Že prej šukám Adélu. Haha. Vysmáli jsme se mu a posílali ho do hajzlu, ale co to má jako znamenat, netuším. Asi měl dost peněz, protože volal pořád dokola, i když jsme ho posílli do hajzlu a típali mu to. Nakonec jsme jenom plejtvali jeho kredit a nechali jsme do telefonu proudit zvuk z probíhajícího vystoupení jamajské současné reggae jedničky, kterou je Anthony B. Nezajímalo mě to, nemám rád moderní reggae, žádnej Antonín B, ale ten kousek, co jsem viděl, byl docela chytlavej a taky jsem se divil, kolik lidí na něj přišlo a kolik lidí vědělo, na co přišli.
"Ahoj Morty. Máš fakt sexy hlásek. Už sem nevolej, pokud si nebudeš chtít vážně pokonverzovat." Vypnul jsem si mobil.
Šli jsme potom okolo divadleního stanu a zaslechli jsme Basket Case. Vběhli jsme dovnitř a udělali sme bordel na jakousi studentskou kapelu The April. Začali potom hrát brutálně pomalej emo song a my jsme na to asi půlminuty absolutně mimo rytmus pogovali, jakoby to byli Casualties, potom na nás zlostně zahlíželi jejich rodiče, tak jsme šli pryč, šíleně tancovat na country v podání Boba Waynea. Na Bandozone stage hráli Carlos & His Coyotes. Z nahrávek se mi nelíbili, ale špinavý kovbojský psychobilly v češtině mohl být lajv docela nářez. Nikoho z nás to nebavilo, bylo to o ničem a pořád dokola.
Na Žižkovi v půl druhý ráno hráli Demented Are Go. Na ně jsem se nejvíc těšil, měl to být vrchol, psychobilly nářez se šíleným Sparkym, kterej celkem slušně chlastá a smaží a kdysi v Americe zfetovanej zničil hotelový apartmá a odběhnul si ve spodničce zapálit les. Byl jsem už dost unavenej a i přesto, že hráli výborně a Rubber Buccaneer nebo PVC Chair či Pervy In The Park byli naživo skutečnej nářez, byla to nuda. Chlapci byli horově namaskovaný, ale jen odehráli svůj set, působili znuděně a vyčpěle. Žádná show, Sparky jen zachraplal název dalšího songu a hráli dál. Hráli dlouho a lidé pomalu odcházeli. Celé to vypadalo jako vyčpělá psychobilly legenda těžící ze své legendárnosti. Hráli málo songů z mého nejoblíbenějšího In Sickness & In Health, největší radost pak všem nakonec asi udělalo Skating In The Rain.
Cestou zpátky na chatu jsme se s Fíďou třikrát ztratili a velkým obloukem jsme obešli cigány, kteří se rvali na místním disko. Mighty Sounds v Táboře je jedna velká iluze, protože je to v Čápově dvoře mimo Tábor a všude kolem je Sezimovo Ústí, jak jsme brzy zjistili. Ale to je fuk.
Ráno mě probudilo neskutečný dusno a žár ve stanu. Všichni už chlastali, snídaně na grilu, cígo a brko. Potom jsme se šli omýt a zchladit do nedaleké studánky a potom koupání v řece, pohoda a sluníčko. Chvíli jsme lovili ryby, potom jsme se šli najíst a spravit kofolou do oblíbeného penzionu po cestě a zpátky do areálu. Přišli jsme celkem pozdě, akorát hráli The Gangnails. Ještě jsem je naživo neviděl a byli vynikající, energický bezchybný set, věřili si a dávali tam jednu pecku za druhou, provařený Crypt House, songy ze zbrusu nového alba a na závěr Borstal Breakout s čertovským budliky budliky.
Na stejném pódiu pak zahráli dánští The Movement. Nikdo z nás je neznal, průvodce sliboval mod rock ovlivněný The Who, The Jam a The Clash a chytlavé melodie. Bylo to přesně tak a ještě něco navíc - politicky angažované, ale nepřehnané texty v duchu Clash, tři uhlazený týpci v saku, kteří skvěle ovládali svoje nástroje, hromada energie a chytlavé melodie. The Movement měli velký úspěch, dvakrát přidávali a stali se pro mě nakonec asi největším objevem Mighty.
Zůstali jsme vepředu na Total Chaos, kteří slibovali hodně velkej nářez. No, takhle nějak vypadá totální nuda. Ani ty nejprofláklejší a nejchytlavější songy neoživily nudu v záplavě pořád stejnýho řezání do kytar a vyřvávání. Pod pódiem ale byl docela bordel a Totáči měli svoje fanoušky, se kterými dobře komunikovali a nebáli se vlítnout do davu i přes nepříjemný žvejkací plešatý sekuriťáky, kteří se ironicky usmívali, když publikum zpívalo "fuck fascists."
Sunshine nijak nežeru ani jimi neopovrhuju, odehráli si svoje, ale mě nějak víc lákal Rude Boy stan, kde hráli celej den starý jamajský a anglický skinhedský skáčka nebo punkový hity. To byl riot! Hodně piv, tančení, zpívání, poskakování a nadšený lidi. Kdyby takový byly diskotéky a nemusel bych jezdit jen na afterparty po koncertech v pražských klubech, byl bych největší diskant.
Zdrželi jsme se tam dlouho, ale The Dreadnoughts nám neutekli. Stejně jako loni byli nejlepší. Kdybych věděl, že nezahrajou skoro nic z Legends Never Die, šel bych tam nasranej, ale vůbec to nevadilo. Nehorázná show, šílenej houslista v dámských šatech a beranici, dredatej pirát zase dělal bordel a zpěvák nehorázně dobře vybláznil lidi. Nejlepší pogo, polka never die, vynikající komunikace s publikem. Polka, irský folk, punk a chlast. Kluci přitvrdili a vyměnili cider za vodku, které jsem se taky napil (a byla moc dobrá). Při Roll The Woodpile Down rozezpívali publikum a poslali na bubnu "studpidního švédského bastarda" mezi lidi, jeden fanoušek se dostal na pódium, Dreadnoughts prostě zase svoji chytlavou a výbušnou hudbou ovládli Mighty. Bylo vidět, že mají v Čechách velkou fanouškovskou základnu a sami si to užívají. Rozjeli velkou zeď smrti i circle pity, všechno bylo skvělý a úžasný.
Bohužel jsem kvůli tomu prošvihnul další skvělou věc, kterou byli The Skatalites, jamajští dědci a kmotrové žánru. Stihl jsem dva songy a jedem z nich byly Guns Of Navarone, takže jsem byl nakonec docela spokojenej, protože Dreadnoughts vážně stáli za to. Potom jsme se zase ztratili do Rude Boy stanu a totálně vykalený jsme zastavilli na Prague Conspiracy. Ach jo, ta Mariana. Mohli jsme si akorát tak vyhonit v první řadě u jejího oblečku a svůdnejch póz a říct si, hm, takovouhle ženskou asi nikdy nesbalíme. Ale vážně - byli dobrý. Nebyl jsem rád, že se rozpadli Prague Ska Conspiracy, ale i tenhle popík je staršně chytlavej, kromě toho dali třeba Time Bomb od Rancid nebo Dancing With Myself a nový pecky jako Back In Town nebo Dancing In The Dark a starej reperotár zahranej bez dechů, bylo to dost dobrý.
Zašli jsme i na The Toasters, na který jsem se dost těšil, jenže po tak náročným dnu už nezbyly síly a nic jsem z toho koncertu neměl, protože jsem usnul na zemi a nějaký vypatlaný Němci po mě házeli kelímky a smáli se mi.
Nedělní ráno bylo stejné jako sobotní, jenže půlka naší party bohužel odjížděla z pracovních důvodů domů. Při pohledu na nabitý program na začátku festivalu byla neděle dost slabá, ale když si to člověk projel od kapely ke kapele, byl z posledního dne totálně nadšenej. V penzionu jsme se stali štamgasty a dostali jsme pivo a kafe na účet podniku. Utratili sme poslední peníze, vykalili dvě flašky rumu před vchodem, zazpívali jsme si s potulnými muzikanty u areálu (jejich texty "moje babička má koule a na kozách má boule, nemáme rádi důchodce, jejch rozepnutý poklopce staršně smrděj!") a rozesmívali jsme stále střízlivé nově příchozí naší verzi No Image No Style a Atomic Boogie od Degradace.
Hodně nadojený jsme došli akroát do prvního stanu, kde hráli boleslavští Feher Fekete Kerek. Taky že jsme tam potkali hodně známých. Fehery jsem viděl dvakrát, z nahrávek mě nikdy nebavili a i naživo to byla dost slabota. Jenže teď to bylo vynikající. Zřejmě začali dostávat sebevědomí, protože dělali show a hráli parádně. Škoda, že nezahráli Lá-sku, ale včera bola mela, Dežo pobil Fera a hity jako Kolo nebo Bože ochraň či free-tibetská Oh Mani Padme Hum měly grády.
Když jsme procházeli okolo hlavní stage a dr.Karry uváděl další kapelu s tím svým dementním dokola se opakujícím "sestřičky a bratříčkové", Fíďa přísahal, že hned jak přijede domů smaže fotku, kterou s ním má z jedný místní kalby. Nicméně, Karry uvedl Polemic, potom si s nima dal i Medzi nebem a zemou. Byl vůbec dost vytíženej, uváděl Jan Hus Stage, vystupoval s Fast Foodama, dal si svůj part s Polemicama, Zvířatama a pak měl ve stanu i show s Cocomanem. Polemici byli stejný, polovina o ničem, ale samozřejmě skákačka na Slnko v sieti, pomalu se kolíbat do rytmu Ja som to veděl a největší hitovky jako Ona je taká a Komplikovaná, to nenechalo lidi chladnými. Ani nás. Seznámil jsem se s fajn holkama a tančil jsem tam s nima jako totálně opilej rude boyík. Vůbec, zakompelxovaný tlustý harlej punkerky jsou asi vážně jen boleslavskej problém, takovejch pěknějech ženskejch zblázněnejch do dobrý hudby na jednom místě zase dlouho neuvidím. Minimálně rok.
Roztáčeli jsme potom poslední drobný v chálka stanu, chlastali jsme, kouřili a užívali si pohodu. Hráli nám k tomu venezuelští Desorden Público, mnohem víc jsem ale vnímal polskou dvojici, se kterými jsem si zazpíval pecky kapel Leniwiec nebo Pidžama Porno a lámanou češtinou-slovenštinou-polštinou-anglištinou jsme se s nima smáli. Neustále jsme rozezpívávali stan věčným "áááá cooo ty ty ty a co a co a co ty" nebo "oooooooou" od Pennywise, kteří měli začít hrát za chvíli.
Čekal jsem, že budou víc skajťáci než hardcore, ale vůbec to nevadilo. Melodickej nářez v zasraně velký bouřce, promoklí jsme se šťatsně shledali s Elvisem a dělali jsme bordel pod pódiem. Fuck Authority! Stejně jsme čekali an tu jednu, kterou jsme si nakonec zazpívali a zpívali jsme ji ještě ve tři ráno. Bro Hymn nemůže zklamat a nezklamali prostě ani Pennywise. Dost jsme taky bavili lidi okolo, protože když jsem měl Elvise na ramenou a pogoval jsem s ním, Štědrex (který se nám ten den vážně přiznal, že je potomek Schwarzenbergů) mi začal vytahovat trenky až mi je totálně roztrhal, vytáhnul a já je hodil mezi lidi (měl jsem je na sobě tři dny, haha fuj). Do konce teda navostro.
Kvůli bouřce se posunuly Bandzone stage i Žižka stage. Nejdřív jsme se radovali, protože po krátkém setkání s Rýžou a nějakými sympaticky vypadajícími lidmi kteří byli s ní (myslím, že jsem si dost zkazil image, haha) jsme viděli celé Prago Union. Štědrex na to celou dobu nadával a možná hráli až moc dlouho, ale bylo to dobrý. Inteligentní a chytlavej hiphop s živou kapelou byl oživením programu, sice nezahráli Hadí Počty a Pecka s Kurtem byla nějaká divná, zahráli všechny ty pecky od ¼ na prd přes Ápropo po Kandidáta vět.
Po Prago hráli kanadští The Creepshow s další číčou s kytarou za mikrofonem. Takový punkovější a přístupnější psychobilly, které moc neposlouchám, ale byli dost dobrý a bavili mě dokonce víc než Dementi. Po přídavku jsme šli na Fialky, ale hráli už Angel City Outcasts a potom jsme zjistili, že jsme přišli i o Zvířata a byli jsme nasraný, že nikdo nehlásil, jak jsou stage posunutý a proč to nemohli posnuout nějak logicky souběžně podle programu. Ale co, Fialky a Zvířata už jsem viděl x krát a nakonec bylo všechno zapomenuto, protože závěrečný noční, spíš ranní koncert Pipes and Pints všechno napravil. Totálně vyjanečný lidi zpívají sborově všechny refrény i jiný části anglických textů (!), pogo a bezchybná divoká kapela užívající si to. Mike hodně děkoval a rozjížděl zeď smrti a další věci, došlo na GNWP jako pravidelnou dávku antify, na pódium vjížděl majty tým a tak dál a tak dál. Pipes neměli chybu a možná byli po Dreadnoughts nakonec fakt nejlepší. Jen nechápu, jak může Mike říct, že ztratil motivaci k dalšímu vystupování, když tohle vidí. I přestože odchází, patří mu velký dík a vůbec celý Pipes mám za ty roky, co je poslouchám, rád víc a víc.
Rude Boys stage byla kvůli bouřce zbořená a zbořený jsme byli i my, takže jsme zamávali Majty a ráno jsme se zbytkem dalšího rumu dojeli domů. Vypadnul jsem z auta před barákem špinavej, zpocenej, smradlavej, zničenej, ksicht plnej hnusnejch majty beďarů, ale s příznačným výkřikem "majty pípl!" na celý sídliště. Tenhle festival mám prostě rád a budu se na něj vždycky vracet. Jen kdyby tam měli něco jinýho než ten hnusnej Budvar do čtyřky, kterej člověka neopije a vlastně mu vůbec nechutná. Ale vem to čert.]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnbhe_vypsan%C3%A1_fixa_stvo%C5%99ila_opravdov%C3%BD_klenot Wed, 22 Sep 2010 22:38:45 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnbhe_vypsan%C3%A1_fixa_stvo%C5%99ila_opravdov%C3%BD_klenot Recenze visí na http://lennie-heroin.blog.cz/1008/vypsana-fixa-stvorila-opravdovy-klenot-a-basta
Vypsaná fixa, to už dávno nejsou undergroundové začátky demáčů "No Burp" nebo "Z Nietzscheho nic", kdy se výrazně dotýkali punku a extrémní jednoduchosti. Není to už ani tak energický nářez z dob prvních studiovek ("Brutální všechno" a "Bestiálně šťastní"). Kluci z Pardubic pod ochrannou rukou jejich soukromého boha Bertila Bizarra vyspěli a pustili se do klidnějších, ale propracovanějších vod. Leckdo tvrdí, že se zaprodali komerci, podle mého názoru si spíš dobrou muziku lidé vždycky najdou (nebo si muzika najde lidi?) a obzvlášť, pokud jde o širším masám přístupnější punk pop, jaký partička ze San Piega hraje. I přes zjevný úspěch ale "fixies" neopustili svůj vysněný tajuplný surrealistický svět a na koncertech pořád dokazují, že do kytar umí hrábnout pořádně a hrát pěkně od podlahy. Navíc si na nic nehrají a pořád jsou v přístupu k fanouškům jednou z nejotevřenějších kapel u nás.

10/10

Album Klenot připravovali pod vedením producenta Dušana Neuwirtha od léta 2008. Kapela se spontánně rozhodla nahrát jej v Anglii a vybrala si příznačně producenta Guye Fixsena, který produkoval mimo jiné My Bloody Valentine nebo jejich milované Pixies. Dalším ne úplně tradičním krokem bylo vystavení Klenotu zdarma na internetu, pro milovníky vinylů byla vylisována i limitovaná edice nahrávky na nejkrásnějším médiu všech dob.
Anglie je na desce slyšet hned od úvodních akordů a prostupuje celou nahrávkou, ať už jde o zvonivé kytary nebo poněkud rozostřený, ale pekelně dobře nahraný zvuk. Klenot otvírá pecka Naše nebe, ve které fiXa tak trochu vykrádá sama sebe, narážky na Brutální všechno, měřiče radostí a stejnojmenný klub a naprosto rozsekávající uřvaný závěr. Jedna z nejrychlejších a nejnářezovějších skladeb, jaké v repertoáru mají.
Holka s lebkou je prvním singlem a je jasné proč, líbivá popová melodičnost a pohodové tempo na pozadí punkové romance po propité noci. Ano, texty, jedna z nejsilnějších zbraní Vypsané fiXy. Na novince mnohem jasnější a přímočařejší, než jsme byli zvyklí, fanoušci brzy po vydání zoufale volali po Ýmho Mihajovi a dalších postavách ztracených v neprůhledných závojích metafor. Nyní jde o malé uzavřené příběhy, přicházejí nové postavy a banální průpovídky typu "velká láska není zbytečná," které však často dostávají nový, hlubší rozměr. Je to pochopitelné, neboť podle slov samotné kapely se Krásou nesmírnou uzavřela jedna trilogie a Fenoménem začala další, tudíž je Klenot logickým vyústěním nastoleného pořádku.
Třetí píseň Suprkino je společně s Panenkou Chou Chou skaldba, která na pár dní chytne a rychle vyhoří. Taková ta svižnější pecka, která vás bude dva dny drtit a pořád se vám vracet, abyste pak později měli sto chutí ji přeskakovat. Psychokuna je pro mě tak trochu záhadou, co se táče textů, jinak podivné pazvuky a atmosféra thrilleru napínavého jak guma u spoďárů, do nějž však Márdi pořvává filozofické otázky typu "Kam zmizí kofein z kávy bez kofeinu?"
Za povšimnutí stojí dále krátká akustická balada s názvem Sci-fi povídka nebo píseň Velká láska, v níž byl použit hrůzostrašný nástroj zvaný stylophon. Jedním z vrcholů alba je dlouhá, více než šestiminutová Okresní knihovna. Temná, pozvolně nastupující píseň o liduprázdné knihovně plné zaprášených knih a šíleného Guttenberga přemýšlejícího o vraždě všech rodin s televizí, které místo čtení čumí na "erpéčka". Celý zhruba minutový úvod se ale hodně nápadně podobá nástupu Troops of Tomorrow od Vibrators, basová linka a bicí jsou prakticky totožné a zvuk kytar v pozadí skoro taky. Ale i přes zjevnou inspiraci (nebo vykrádání?) jde o jeden z nejlepších kousků alba.
Sirény jsou na poslech (a v rámci nastavené laťky ostatními songy) asi nejnudnější písní, ovšem poměrně energickou a ocení ji návštěvníci koncertů fiXy. Klenot alias příběh o pardubické prostitutce plus rapová vložka alias pocta San Piegu, neskutečně veselá skladba plná nápadů a pozitivní energie. Závod je naopak pořádná melancholie podporovaná houslemi a mandolínou, návrat do dětství a věčný souboj mezi bratry Hardcorem a Lovesongem. Závěreční Duchové jsou už nádherným steskem po ztraceném dětství, tak trochu prvoplánový, ale nesmírně účinná popová slaďárna, která chytne za srdce každého, a to na první poslech.
Klenot je album, které má atmosféru. Které je pohlazením po duši, zároveň i plné energie a radosti ze života. Není to už dávno žádný punk, je to vizitka kapely, která prorazila do mainstreamu, přestože se o to nikdy nijak nesnažila, přestože vždycky kašlala na trendy a neváhala utratit peníze vydělané za několik let hraní, aby si zaplatila tuhle desku. Ještě že tak. Jinak by světlo světa nespatřil jeden z velkých klenotů české scény.

Vypsaná fiXa - Klenot
9. září 2009
12 skladeb, 39 minut

01. Naše nebe
02. Holka s lebkou
03. Suprkino
04. Psychokuna
05. Sci-fi povídka
06. Panenka Chou Chou
07. Velká láska
08. Okresní knihovna
09. Sirény
10. Klenot
11. Závod
12. Duchové]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnb0o_burning_london:_the_clash_tribute Wed, 22 Sep 2010 22:33:16 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnb0o_burning_london:_the_clash_tribute Recenze visí na Kids and Heroes, pro její plnou verzi klikejte na http://www.kidsandheroes.com/recenze/cd/va-burning-london-the-clash-tribute-797/ nebo na http://lennie-heroin.blog.cz/1008/londyn-horel-nudou

V roce 1999 vyšlo tributové album The Clash, o kterém u nás ví skutečně jen pár skalních fanoušků britské punkové legendy nebo lidé, kterým se album náhodou dostalo pod ruku. Poctu Clash vzdali No Doubt, Ice Cube, Rancid, The Mighty Mighty Bosstones nebo Moby. Tím sice výčet slavných muzikantů končí, avšak na kompilaci mě překvapily spíše písně od pro mne dosud neznámých kapel.

7/10


Největším plusem nahrávky je, že většina skladeb je originálně zpracovaná, nejedná se o pouhé přezpívání a znovunahrání písní, jak tomu na některých podobných kompilacích bývá. The Clash křižovali napříč žánry a stejně tak i Burning London je prošpikovaný různými fúzemi a překvapivými předělávkami, u kterých si říkáte, wow, tohle že byli v originále Clash?

Hateful ve ska rytmu s vokálem Gwen Stefani je otvírákem jak se patří, není to sice žádný zázrak, ale zní to dobře, a i když zážitek netrvá dlouho, No Doubt nikoho na úvod neodradí. Ska punkoví experimentátoři The Urge si vzali do parády funky hit This is Radio Clash a musím přiznat, že tahle předělávka se mi líbí víc než originál. Zůstala funky linka, ale tvrdší a našláplejší kytary a dechy dodávávají songu větší sílu a energii.

Pod číslem tři se skrývá překvapení, dovedete si představit Should I Stay Or Should I Go jako gangsta rap? Vězte, že Ice Cube a Mack 10 z toho dokázali udělat pravověrný hip hop s evším všudy. Na mě jako na člověka, který hip hop příliš nemusí, to v proovnání s originálem působí trochu jako paskvil, ale v rámci žánru to není špatné. To Rancid nezklamali, jejich verze Cheat je Larsův a Timův standart, příliš se neodchýlili od originálu, píseň je jen o něco neučesanější, disharmoničtější, tvrdší, punkovější.

Alterantivní rockeři Third Eye Blind předělali rozevlátou píseň vezoucí se na vlně reggae, jejich Train in Vain mě ale příliš nezaujal a společně s Lost in the Supermarket od Afghan Whigs jsou nejslabšími články alba. Naopak, velice zajímavě zpracován je Clampdown, který se v podání akustického dua Indigo Girls mění z naostřeného rockového songu v melancholickou skladbu plnou podzimní nálady. Od The Mighty Mighty Bosstones jsem čekal trochu víc, přesto předělávka Rudie Can't Fail není propadákem. Možná to je tím, že zrovna Rudie Can't Fail si bez Joeova chrapláku a Mickova druhého hlasu neumím představit.

Kapela 311 z Omahy hraje alternativní rock s prvky hip hopu, metalu, punku a reggae a s písní White Man in Hammermisth Palais neměli problém, hudebně ji téměř nijak nezměnili. Chvílemi ale nesedí vokál frontamana.

Za vrcholy kompilace Burning London považuji samotný závěr. Alternativní country band Cracker předělal píseň symbolizující revoluční rok 1977, a co působí neskutečně, je vynikajícím zážitkem. Našláplá energická punková a politicky ostrá píseň je najdnou country písnička, na kterou paří farmáři v Texasu. A London's Burning od grungeových Silverchair je zase destrukcí se vším všudy, řev a rozostřený zvuk kytar, pořádný nářez! Na závěr Moby společně s Heather Nova a dlouhá, pomalá a nadpozemská předělávka Straight To Hell, která je i bez profláklého intra nádherná.

Samotným The Clash samozřejmě toto album nesahá po kotníky, ale o to autorům jistě nešlo. Jde o velice povedenou a i přes žánrovou rozmanitost také poměrně kompaktně působící kompilaci, kterou stojí za to si poslechnout. Obzvlášť pro fanoušky kapely, která stála na úsvitu punku, ale byla také průkopníkem bílého reggae, funku nebo rapu, by mělo jít o zajímavý poslech.

V/A - Burning London: The Clash Tribute

Tracklist
01.No Doubt - Hateful
02.Urge - This Is Radio Clash
03.Ice Cube, Mack 10 & KoRn - Should I Saty Or Should I Go
04.Rancid - Cheat
05.Third Eye Blind - Train In Vain
06.Indigo Girls - Clampdown
07.The Mighty Mighty Bosstones - Rudie Can't Fail
08.311 - White Man In Hammersmith Palais
09.Afghan Wigs - Lost In The Superkmarket
10.Cracker - White Riot
11.Silverchair - London's Burning
12.Moby & Heather Nova - Straight To Hell]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnate_novorozenec_mezi_festivaly:_prvn%C3%AD_ro%C4%8Dn%C3%ADk_pro%C5%A1el_%C3%BAsp%C4%9B%C5%A1n%C4%9B_testem Wed, 22 Sep 2010 22:31:27 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/09/22/3xnate_novorozenec_mezi_festivaly:_prvn%C3%AD_ro%C4%8Dn%C3%ADk_pro%C5%A1el_%C3%BAsp%C4%9B%C5%A1n%C4%9B_testem Sat 11 Sep – Bradlec Fest 2010
Bradlec Fest je tady v Boleslavi docela unikátní akce. Co se hudebně kultrních akcí týče je to zde totiž zcela mrtvá zóna, ve městě není jediný hudební klub (snad jen Rychta, ale to není klub v pravém slova smyslu), v kulturák je drahej a pořádají se tam spíš větší akce a tak se jezdí za zábavou na Vostrov do Mnichova Hradiště a na Loděnici do Benátek. No a konečně přišel člověk, kterej to ví, kterej se dá se říct pohybuje na místní scéně a kterej je schopnej sehnat peníze, sponzory a uspořádat sešlost místních regionálních kapel. Tím člověkem je Miloš, který chodil k nám na školu a letos odmaturoval, jinak taky basák 25%. Dal dohromady tým lidí, všechno zařídil a že to asi byla pořádná makačka, uspořádat takovou celkem profesionální akci, jakou je právě Bradlec Fest. Žádný Seven, žádnej W.I.X., žádná Eva ani Vašek, žádný zábavovky ani revivaly, kromě Feherů a V rekonstrukci se během jednoho dne představily všechny zásadní regionální party a navíc Emeriver z Prahy a Rybičky 48 a Mandrage. Což nejsou kapely, které by mě nějak zajímaly, ale s Rybičkama jsem strávil docela velkou část pubertálního mládí a hlavně jsem přál organizátorům, aby přišlo hodně lidí a těmito dvěma
kapelami by se to povést mělo.
Bylo nádherně. Poslední záchvěvy léta, teplo, nebe bez mráčku a dobrá nálada. No, zas tak úplně ne, ale na to se kašle když je přede mnou celodenní akce. V deset hodin jsem vyrazil, posnídal jsem cestou houbu a cigára, Bradlec je půlhodinky cesty od baráku. Areál vyrostl na fotbalovém hřišti u rybníku Toťáku, byo to příjemný prostředí. Už z dálky jsem slyšel Omezenou suverenitu, bohužel jsem dorazil přesně na poslední tón. To byla škoda, kluci by si určitě zasloužili lepší čas, ale vůbec celej lineup byl podivně seskládanej. Na místě bylo zatím jen pár lidí, přeci jen bylo před polednem a pro suverenitu to byla spíš veřejná zkouška než koncert.
Po nich nastoupil na scénu De Ska Band, dalo by se říct, klasickej playlist, klasická pohoda, ale nová sestava bez Stena a bez Timise s Viktorem na basu. De Ska Band je taky jedna z nejlepších a nejprogresivnějších kapel z okolí, a že hráli jako druzí, jsem taky moc nechápal. Přeci jen se ale prostor pod pódiem trochu zaplnil pecky jako Song For Angel nebo Hey You nebo posmutnělá Nobody, "skanrollový" sound a Pepova kytara roztančily pár lidí. Pak vypadnul proud, čehož využil bubeník Šmajdy a rozjel improvizovanou We Will Rock You od Queenů. Teď když to vidím a slyším na videu, tak je to docela hrůza, ale lajv to bylo zábavný. Pak došlo i na mě a opět jsem si střihnul s De Ska jejich verzi Blitzkrieg Bop, tentokrát docela fajn, i když Pepa na mě zase koukal, jakože jsem si zase přidal sloku, ale teď to bylo správně. Myslím.

Od rána jsme kalili a všichni punx co byli od rána už byli na kaši, na tom sluníčku to přeci jen nebylo ideální. Mě se taky motal jazyk, Kovi s nějakým dalším pankáčem lítali po areálu pěkně zlískaný. Jen Štědrex s Rogersem se drželi a po pár pivech Štedrex v rámci udržení pozornosti přešel na Kofola režim, což jsem u něj ještě něviděl. Spíš jsem se bratřil a přátelil s kolemjdoucími a kolemsedícími než že bych vnímal vystoupení přeslavného to tělesa Kočky neberem a ne že bych o něco přišel. Pár písniček co jsem vnímal mě utvrdilo v tom, že mají fakt debilní texty a že mě čím dál víc irituje jejich zpěvák, jeho hlas, vzhled i existence. Uchočervóza a ohnilopatóza. Ale zase mě třeba na poslech bavil song Hoří.
Po Kočkách přišly na řadu Břit, Jen, Miloš, Sířa, Kupčák a Líbik. 25% už není jen kapela na školní večírky a posledních pár měsíců tvrdě pracujou, každou chvíli zkouší, dali dohromady nějaký nový věci a tak jsem na ně byl dost zvědavej. Ale nakonec to byl docela propadák. Snad nikoho to nebavilo, mě osobně nejvíc bavil Břit, jak to tam kalil s basou, jinak celkově hrůza. Až na pár disharmonickejch výstřelků hudebně v pohodě, ale Sířa by měl mikrofon radši sežrat, než do něj zpívat. Byl z toho docela špatnej, protože mu to tam říkalo asi hodně lidí, ale je jednoznačně nejslabším článkem kapely a vlastně ji zpěvem docela stahuje dolů, protože to je to hlavní, co si lidi zapamatujou. A kromě toho to bylo absolutně nezábavný.

Čas běžel dál, Emeriver byli hodně dobrý, ale není to hudbe co bych poslouchal. Ale byli tam jedni z nejlepších. alkholu v krvi přibývalo, cigaret ubývalo a tak jsem se v půlce celkem dobrýho vystoupení kapely Štoudef (hudba která mi nic neřiká, ale nebyli nudný) sebral a vytáh Rebebeccu na procházku do hospody. Byl jsem už značně pod obrazem a s ní mám "nevyřízený účty" a tak jsem se tak trošku o něco pokoušel, ale vzhledem k mýmu stavu to moc nedopadlo. Je chytrá a měla pravdu, že chci jen náhlou náhražku za Adélu a že mi jde stejně jen o její tělo, že kdyby byla stodvacetikilová čarodějnice, tak ji nebudu chtít. Pravda pravda, ale taky pěkná píčovina, kdo z chlapů je tak moc na charakter, že by chtěl stodvacetikilovou čarodějnici. Vrátili jsme se do arálu na 5. prosinec. Metal Šmajdalfe! Jako vždycky, musím uznat, že jsou vážně moc dobrý, ale to je tak všechno, mě tahle hudba absolutně nebaví. Ale kvalita se pozná, fakt.
Syndrom slibovali ještě větší nářez a to bych asi už nevydržel, takže jsem se pohyboval tak nějak všude možně, zajel jsem s Ivanem do Bolky, zhulil jsem se, poflakoval jsem se po areálu a bavil se s lidma, smál jsem se hoperům, který měli mít na festu exhbici, kterou jim zrušili a oni před vchodem ve vytahanejch tričkách a dlouhejch kalhotech prodávali "V.I.P. lístky." Nakonec jsme odešli s Fíďou a Matlákem do hospody, kde jsme vedli hospodský politický řeči. Po návratu přišel nečekaný vrchol festu.
Štědrex a jeho kapela Saint Devils. Myslel jsem spíš, že to nebude nic moc. Texty jako "všechno tady hnije, nevim kam to spěje, jdět do prdele" a "superstar je blbost největší, oni vědí jak tě umlčí" znějí tak trochu dementně a přízemně, ale naživo to byla paráda a ve spojení s hudbou, jeho charismem a celou show ty texty dokonale seděly. On není hloupej, jen se nějak nemaže s tím, aby to bylo pro intoše a je hrozně přímej, dokonale přímej, což mu skoro závidim. V tu chvíli jsem záviděl. Jak jsem napsal, bylo to nakonec nečekaně to nejlepší plus hardcore pogo v deseti lidech a dav několika stovek lidí postával opodál a nechápal. Dostala mě tklivá píseň Pro tebe anebo Holčička ze tmy s rozsekávajícím textem "měla krásné modré oči a tvářičku milou, než jí někdo naporcoval motorovou pilou."
Pak jsme se ztratili ve víru dalších piv, brk a vína, vzduchem lítalo cinzano a rumový pralinky. Rybičky 48 hrály zase to samý jako vždycky, pořád stejnej, ale propracovanej jednoduchej komerční punk rock ve stylu (hlavně nenápadně) Blink 182, ne že bych si to užíval, ale docela mě to bavilo. Mandrage už mě nebavili, i když byli možná lepší než rybičky, ale ani jedna z kapel není moje krevní skupina. Spíš než o Rybičky a o Mandrage jsem se staral o braboráky zadarmo, o nějakou nově poznanou Žofii a o Fíďu a Lindu a Pepu-co-chce-odvýzt, však pardon, na tyhle situace už nemám moc vzpomínek.
Zapíchli jsme to o půlnoci, s Dee Deem, Matlasem, Břitem a Líbikem jsme naskákali do auta a opustili Bradlec Fest. Povedená to akce. A ještě povedenější dojezd v parku v Kosmonosích u školy s kolou a lambruskem.]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/07/26/3sta5h_mighty_sounds_2010 Mon, 26 Jul 2010 10:26:50 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/07/26/3sta5h_mighty_sounds_2010 Fri 16 Jul – Mighty Sounds 2010
Check it out here http://lennie-heroin.blog.cz/1007/freddy-goes-on-mighty-sounds-2010]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/06/25/3qfsjk_punk_dobyl_%C5%A1kolu,_akci_ukon%C4%8Dil_skand%C3%A1l Fri, 25 Jun 2010 18:15:46 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2010/06/25/3qfsjk_punk_dobyl_%C5%A1kolu,_akci_ukon%C4%8Dil_skand%C3%A1l Wed 23 Jun – Gymploid Fest 2010
Všechno vypadalo růžově, konečně jsme sehnali stálou zkušebnu na Rychtě a makali jsme na přestavbě, vystěhovávání a zvelebování hospody a koncertního sálu, abychom tam mohli zadarmo hrát. Pak přišla čtvrteční zkouška, první v novém, všichni natěšení jak nadmutá koza a dopadlo to…katastrofálně. Nejdřív děsnej punk, pět lidí naskládaných v octávce, starodávný amádky bez stojanů vytažený z nějaký pekárenský pece a samá sranda. Pak ale došlo an hraní. Chvíli jsem se smál, pak do všeho kopal a pak nebylo daleko k slzám. Debilní akustika, příšerný bicí, co se nedají ani nazvat bicíma (položený na židlích), bubeník, kterej nezvládal ani jet jenom hajtku nebo činel a bramboračka, hrozná bramboračka, brutální brambor. Byli jsme v prdeli. Pět dní před prvním koncertem totální rozložení, jeden z nejhorších a nejděsivějších večerů mýho života a třídenní trápení se. Aspoň jsme s Dee Deem vyrazili na pohodovou a uvolnující vyjížďku na kole spojenou s neplánovanou a takovou staršně milou návštěvou Týny. Pak vysvitla nová naděje s novým bubeníkem, vymazlenou zkušebnou s vybavením, jaké jsem pohromadě ještě neviděl. Jenže přes víkend nevyšla opět ani jedna zkouška a už to bylo v řiti, musel jsme lámat Cáfu ať vůbee přijde na pondělní "poslední zoufalý pokus, ale spíš ne" session, musel jsem nasadit projevy o podstatě a smyslu punku, o vzdávání se bez boje a podobný hovadiny. Aki se na nás vykašlala vymejšlí si výmluvičky typu vyjebaný snímače na kytaře (vzápětí statusy na fb o tom, jak mu jde na kytaru tohle a támhleto) Nakonec jsme se sešli, pomohl nám Břit, kterej se stal naším spasitelem a odzkoušel s náma překvapivě skvělou, vynikající zkoušku. Byla to euforie a najednou jsme nemuseli vymýšlet výmuvy na Gymploid fest, ale drtit playlist pár coverů a vymakávat drobnosti, abychom posrali něco zásadního. V úterý už jsme nic nestíhal, burza učebnic, obarvení palice na červeno, rychlá chálka, spurt městem se zadním kolem do osmičky, stersující, nepříliš povedená generálka a další spurt domů, další chálka, vykoupat se, sbalit se a šup do hospody. Prokalili jsme s klukama z kapely 25% v Hakla u jukeboxu celou noc, ve dvě jsme přišli k už dostavěnému pódiu a mě už se nechtělo spát. Začínal jsem cítit pocit nejistoty, obzvlášť když jsem poprvý vylezl na pódium a představil si zítřek. Nemohl jsem usnout očekáváním, taky jsem to už přetáh a stejně jsme vstávali v půl pátý, takže jsem za celou noc naspal 20 minut. Celou noc jsme řvali, dokola jsem vyřvával intro z Ugandy a pálil jedno cígo za druhým a chlástal, staršně chlástál. Ráno přijel zvukař a začalo připravovaní areálu a aparatury. Byla zkurvená kosa. Měli jsme všichni z kapely nervy, "proč jsme do toho šli když umíme úplný hovno,", nestíhali jsme, člověk potřebuje na hajzl, kručí mu v žaludku protože naposledy jedl v šest večer a bolí ho v krku a má totálně rozhozenej a chralavej hlas, protože celou noc v tý kose vyřvával. Docela problém, pokud ten člověk má zpívat. Pod náma dvě školy, desítky známejch a kámošů a další lidi. Postavili jsme se na pódium, nějak to tam naladili a začali jsme prostě bezmyšlenkovitě hrát. Mlel jsem děsný hovadiny, ale od začátku jsem se jal pořádně skákat, blbnout s mikrofonem, řvát a vůbec se hejbat, protože jedině když to bude nahlas a bude to show a bude na pódiu pohyb, to překryje nedostatky. První dva songy porběhly v pohodě, samozřejmě jsem zapomněl zpívat intro Ugandy (který jsem řval celou noc), jebali jsme přechody, nezakončovali jsme to správně, London Calling jsme celý posrali a hráli jsme sóla jinde, než jsou, hlas mi přeskakoval a natáhli jsme ho asi o minutu, chudáčka. Letní tlení hozený do svižnýho skáčka jsme úplně zmrvili, to byl jednoduše brutální brambor, jak by řekl náš nový bubeník Kubica. Závěr - Blitzkrieg Bop byl dobrej, Máma taky, ale tam už jsem hlasově mlel z posledního. Měl jsem z toho hroznej pocit, protože bylo osm ráno (nejdebilnější čas samozřejmě) a lidi se nehnuli. Během zpěvu jsem nerozeznal z jejich zvláštních výrazů, jestli se smějí, jestli je to vzalo nebo jestli to byla hrozná tragédie. Jakmile jsem slez z pódia, přiběhl Jen a řikal, že to bylo hrozně hustý. My věděli, že jsme to posrali, ale proběhlo to dobře a lidem se to neuvěřitelně líbilo.

Zbytek dne už jsem si užíval, pivka, houba, pogo a nikotin. Na rozdíl od únorového koncertu v Cajku se mi Omezená suverenita moc nelíbila, přišlo mi to pořád stejný, vůbec nic se nezměnilo, a když to člověk slyší po několikátý a pořád je to to samý, písničky jedna drhý celkem pdoobný většina textů o hospodě a pívu, tak mě to zas tak nebralo. Ale kluci jsou v pohodě a pořád to byl docela nářez. Kočky neberem, to ja taky kapela. Parta z vedlejšího gymplů, děsný pankáči jejichž vzorem jsou Rybičky 48, na svým prvním demáči měli asi osm songů od Kabátů, hrajou všude po vesnickejch zábavách a vyhrávají ceny Boleslavského deníku pro nejelpší kapelu regionu. Na koncertech hrají cover od Micheala Jacksona a občas Známku punku, jejich texty jsou o mravencích (pal do nich pal, je jich tady moc), géniech (já jsem prostě génius), hasičích (oooou, kouř v bytě mám) nebo v reférnu zpívají "kávu si dám." Na punkovou soutěž kapel v Modrý Vopici si sprejem na vlasy udělaj zelený číra a jiank se oblíkaj jako šampóni a to je prosím prej punk. Pár jich je v pohodě, ale obzvlášť dva úplně nenávidim a oni jsou tam divný všichni, jsou namachrovaný až to bolí. Ti si odheráli pro svůj kotel upištěných gympláků, do kterejch jsme se Štědrexem začali monstrózně skákat a řádit mezi nima, takže byli všichni nasraný a uprostřed davu se vytvořilo velký pogující kolečko smrti, do kterýho s nikdo naodvážil a kočičí fans se krčili někde na stranách. Nebo jsme si před nima v první řadě čistili zuby a vymejšeli podobný opilecký hovadiny. Musí se uznat, že technicky jsou dobrý, hrát umí, ale nemají vkus ani soudnost. De Ska Bandi nezklamali, byla to příjemná show, svižnej houpavej ska en roll, výbornej toaster Timis a uvolněná nálada.
Nejvíc se mi stejně líbila ta reconquista. Punk, dobrá hudba vůbec, energie a mládí dobyly školu. A byla to pro mě neskutečná satisfakce, vidět tu rozjetou akci na pozemku školy, stovky kouřících lidí, všude chlast a pohoda. Nikdo nikoho nebuzeroval, všichni si mohli užívat. S Dee Deem jsme odjeli odvézt totálně zkárovanýho bubeníka na Dubce ("hlavně v klídečku pičo, nikdo nic nepozná, v klídku to vyložíme a jedem zpátky na tu gymplhovadinu,dobrá akce kluci"), vyložili jsme ho znovu u gymplu i se zpívajícím Cáfou ("už i blázen pochopil, že není image, není styl!") a jeli jsme domů se zkultivovat, protože hrály dvě nezajímavý kapely.
Vrátili jsme se a staly se svědky něčeho, co nemá obdoby. Totalita hadr, další ukázka zvůle a neomezené moci autorit. Říďa byl celej den nasranej jak brigadýr, dovedu si představit jeho vztek, když sledoval takovou revoluci přímo na škole. Ve dvě nastoupili na pódium Composed, dá se říct, že headliner festivalu, crossoverový metalisti, který už jsou úplně na jiný úrovni, než všehcny ostatní účinkující. Hudba mě moc nechytala, ale objektivně byli dobrý. Po druhý písničce najednou zničheonic přišla rána a vypadl proud. Pecka do beden, nasranej zvukař a vysmátý Composed v kroužku bubnující do činelů. Elektrika znovu nenaskošila, ředitel prostě odpískal konec a šel domů, vyhodil pojistky a šlus. Nasral spoustu lidí a hlavně kapely, kromě Composed ještě měli hrát 25% a měli smůlu. Chudáci půl roku zkouší, těší se na tu akci, sami se podílejí na organizaci, celej den čekají a pak kvůli debilnímu řediteli nic. Navíc ta apára za několik set táců taky nebude v pohodě, když se nevypne a nezchladí a dostane takovej šok. Probíhaly nějaký menší rebelie, ale nic velkýho, stejněbyla většina lidí na kaši, takže se to tam uklidilo a nic se nedělo. Ale hned od druhýho dne se rozjela akce, na který má asi nejěvtší podíl Jen a já s několika dalšíma lidma jsme se k němu přidali. V červenci pořádáme Protestkoncert, kd ebudou hrát kapely z Gymploidu, zpráva o něm už je v místních novinách a do události na facebooku přibývají lidé jak na běžícím pásu. Bude s tím ještě hodně práce, ale snad to vyjde. Každopádně to bude velká akce, možná větší než Gymploid a ještě ke všemu uvolněnější, víc se bude kalit a bude mít protestní nádech, odpor proti tomu, co se v tom ústavu děje. A já se už nemůžu dočkat.]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2009/09/27/31ibf6_na_mocn%C3%A9_n%C3%A1lo%C5%BEi_nic_nezm%C4%9Bnil_ani_fakt,_%C5%BEe_to_byl_druh%C3%BD_k%C5%99est_ve_druh%C3%BD_den Sun, 27 Sep 2009 08:24:39 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2009/09/27/31ibf6_na_mocn%C3%A9_n%C3%A1lo%C5%BEi_nic_nezm%C4%9Bnil_ani_fakt,_%C5%BEe_to_byl_druh%C3%BD_k%C5%99est_ve_druh%C3%BD_den Thu 24 Sep – Vypsaná fiXa, Umakart, Dj MC/DC¨
Z nudy, šitu a hnoje melancholické a depresivní současnosti mě vytáhl čtvrtek. Na nejočekávanější akci podzimu jsem ale paradoxně ve čtvrtek vůbec neměl náladu. A neměl jsem jí ani ve středu. Těšil jsem se ohromně, ale pak bác a najednou jakoby přede mnou žádnej koncert Vypsaný fiXy nebyl. Jakmile ale byly vyřešeny všechny problémy a nepříjemnosti ohledně organizace naší cesty do Lucerny a jakmile jsem byl venku z bytu na ulici, když jsem šel s Fíďou na autobusák, všechno ze mě spadlo a měl jsem najednou ohromnou spoustu energie, která se chystala uvolnit večer. Kromě mě a Fidžiho Sejkonopíka jel ještě Kubaj Čejndž a Anett H. Byla to dobrá sestava. V autobuse jsme přemýšleli o zpáteční cestičce a pili kelímky vodky. Doslova. Chyběl jen Ukrajinec Vovka.

Vylezli jsme z metra a tak trochu se ztráceli a jelikož v této části Práglu je víc cizinců než Čechů, chvíli trvalo než jsme se doptali na cestu do LMB. Ještě jsme vyloupili Klub Fajných Cigánů a k našemu překvapení, byli jsme přímo pod Márdim v první řadě, ač jsme přišli dost pozdě. Ono to ale nakonec pozdějc bylo úplně jedno, kde kdo byl.
Proběhlo zahřívací kolo, lehký Vice Royky a několik plzeňských dvanáctek, poslední slova před koncertem.
Pak na pódium nastoupil Umakart. Elektronicko - akustická indie kapela tvořená z poloviny producenty VF Dušanem Neuwerthem (kytara), Honzou P. Muchowem (baskytara) mě dost příjemně překvapila. Melancholický psychedelický hlas zpěváka Jaromíra Švejdlíka se mi strašně líbil a poměrně ponurá muzika ve mě vzbuzovala intenzivní pocity. Nejlepší bylo, že kapela si uvědomovala, kvůli komu tady jsou lidi a vystoupení předkapely bylo dlouhé tak akorát - tím pádem se nezměnilo v nudné a zdlouhavé čekání na fiXu. Nejvíc se mi líbila úvodní píseň (nevím, jak se jmenuje) a dlouhá songa Může se stát, ale jak říkám, vystoupení Umakartu se povedlo celkově.
Následovala kratičká pauza a pak na scénu nakráčeli fixies. Žádné dlouhé pozdravy, Márdi něco řek a pak zařval, že z "minima je brutální všechno!" a kotel explodoval. Klub narvaný k prasknutí se začal šíleně mlít, pogovalo se, v předních řadách se lidi jen tlačili, snažili se skákat a nerozdrtit si všechny kosti v tělě o hranu nízkého pódia. Úvodní Naše nebe jsem příliš nevnímal, spíš si pamatuju to řádění a šílení davu. Tak jako je tahle píseň parádním otvírákem alba, vyhnalo Naše nebe atmosféru v Lucerně do nebeských výšin a měřiče radostí u stropu vybouchly - byl z toho jednoduše pořádný destroy. Druhá v pořadí přišla Holka s lebkou a tahle punkerka byla nabitější, tvrdší a možná i rychlejší než její studiový protějšek. Při třetím Suprkinu už jsem měl pocit, že tam někdo musí umřít, protože se z klubu stala sauna, lidi skákali z pódia do moře rukou (ostatně jako na všech konceretch fiXy, ještě jsem nezažil - mimo festivaly - koncert VF, kde by nikdo nelez na pódium a neskákal z něj), topili se v oceánu potu. Jeden cápek vedle mě ztratil botu a když se pro ni ohnul, vypadalo to, že už se nezvedne. Ale byla to extáze a nelítostná řež, "ultimátní masakr" i tyjátr, výhra i debakl a mezi kotlem a kapelou. Čtrvá byla pochopitelně stejně jako na Klenotu Psychokuna. Haluzní Márdiho smích hu ha hu ha huhuhaha hu ha tak trochu ztratil kouzlo, teď to byl spíš řev. K tomu si ještě přidal další psychozvuky, jako třeba o-o-o-o-o-o-ouuu v samotném závěru (jak se zpívá "kam zmizíme spolu my dva"), které s emi vrylo pod kůži. Čtrvá Sci-fi povídka zase trochu zmírnila běsnění, bylo to zajímavý slyšet tenhle kousek lajv. Potom přišel Moucha, Dušan a Guy Fixsen, aby spolu už podruhé pokřtili desku. Zdálo se, že dav se hýbe a skáče i o téhle příjemné přestávce a když pak kapela spustila Panenku Chou Chou i s typickou anglickou zvonivou kytarou, všechno se zase vrátilo do starých kolejí. Jeden z největších zážitků koncertu přišel s Velkou láskou. Další z řady popěvků, tý tá tý tá tý ta tý dy dá na začátek nabil publikum davem, aby ho pak mohli kluci za pomocí kytar a bubnu zmasakrovat a rozsekat na tisíce kousků a tu energii z davu zase vyždímat. Banální gnóm velká láska není zbytečná se v podání fiXy mění z věčné pravdy na objevnou frázi a dostává úplně nový rozměr. Deváté Sirény pokračovaly v nastaveném tempu - ve zěbsilé jízdě. Další oživení a osvěžení nálady přinesl titulní Klenot - songa o štětce a atmosféře San Piega je plná nápadů a pozitivní energie a má pro mě zvláštní význam, a ani v Lucerně mě nezklamala.
Pak přišel čas na starší pecky. První z řady těch starších věcí byl Stereoid, který již dlouhá léta v playlistu VF nemůže chybět a věděli to i fanoušci, kteří úvodní pecku alba Brutální všechno přivítali s neskutečným nadšením. Když Soňa herní krasobruslařka odjela z lednice, spustila fiXa fenomenální hit Dezolát. O prázdninách jsem psal, že už mi leze krkem, protože ho slyším pořád, všude a zná ho každej. Od té doby jsem ho neslyšel a už se zase zařadil mezi oblíbené tracky. Koncertní verze měla samozřejmě mnohem víc energie a na konci Mejla nejspíš nějaký ten riff přidal, jak tvrdí Kuba. Zpětně si vzpomínám, že skutečně tam asi bylo něco navíc, ale za boha si nemůžu vzpomenout, jak to "něco" znělo. Sofie Lorenová, která si do Lucerny zaskočila hned po skončení dezolátní písničky byla dalším z vrcholů koncertu, nechybělo ani do nekonenča se opakující ajlavjů ajlavjů sofie. A ještě víc se mi líbila následující Mažoretka. Do top trojky největších zážitků koncertu by se ale dostala až Antidepresivní rybička. Zpíval celý sál a byl to fantastický pocit být součásti téhle obří několikasethlavé kapely, zpívající jednu z nejlepších písní, co kdy fiXa složila. A pak zase Márdi otočil o stoosmdesát stupňů - od poklidné Antidepresivní rybičky jsme se dostali k šílenosti zvané Barová turistika. Já mám rád masakr, ty zase tyjátr a když se potkáme, tak jsme tu dva! Stejně jako v srpnu na Bezdězu přišlo nabíjející jak jak jak jak jak jak jak (předcházející úseku jak ovlivní opilé lidi na baru, z jukeboxu za pětku píseň puštěná) a vůbec se u téhle pecky brutálně pogovalo. Betsiálně šťastný a zpocený dav pak dostal další čerstvý žrádlo, další nářez v podobě Domácího motokrosaře. Uprostřed vroucího kotle jsem čekal na riff, který je slyšet jen na koncertech a dočkal jsem se. Klasická a legendární hitovka 1982 znamenala jediné - Lucerna si zase zazpívala. Blížili jsme se do finále, nálada gradovala, po dvojici úderek Lunapark a James (aneb o tom, že lennonovi kluci už se nikdy nevrátěj). Závod byl předzvěstí konec, poněvadž jsme se zase vrátili na Klenot. Závod bez houslí a bez mandolíny byl ale zvláštní, ačkoli ten refrén měl něco do sebe. VF pozdravila lidi a zmizela, ale ne na dlouho, všem bylo jasné, že se zase vrátí. Na jak dlouho? To si asi říkali všichni fanoušci a proto během Drogového večírku místo toho, aby vzali na ramena menší kamarády (jako poslední dobou vždy při Drogovém večírku), naskákali lidi na pódium a pařili a zpívali tam společně s fiXou tak, že Márdi, Mejn, Mejla a Pítrs úplně zmizeli. Vypadalo to, že se bude končit, gorily vyházely lidi zpátky dolů, ale kapela svoje fanoušky nezradila a přidala ještě dva kousky. Emigrant byl fantastickej, úžasnej, nadpozemskej. Stál jsem vedle Anett a občas jsme se na sebe podívali majíc v očích štěstí, kytara v refrénu a ten refrén vůbec, to se nedá vyjádřit slovy.
Všechno zakončilo, rozsekalo a zakončilo úplně poslední San Piego - teda koncertní hybrid San Piega a verze San Piego Reggae z Nové jarní kolekce. Yes yes yes yes yes yes yeahoo, oooooo-ooou San Piego San Piego - we are smokin' kuwait marihuana!
Když jsme před Lucernou snduali totálně prmočená trika a vypili několik litrů vody a dopotáceli se k metru, pořád nám v hlavách zněla Vypsaná fiXa. Nohy už mi skoro nesloužily, sotva jsem dýchal, tělo mě bolelo od kopanců a ran stržených v bitce pod pódiem, ale byl jsem šťastný, pln dojmů a vzpomínek na skvělý křest.]]> http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2009/09/21/30yvnv_rfp_09%3F_%C5%99%C3%ADkejte_si_co_chcete,_pro_m%C4%9B_byli_nejlep%C5%A1%C3%AD_ska-p Mon, 21 Sep 2009 12:11:18 +0000 http://www.last.fm/user/aldasamec/journal/2009/09/21/30yvnv_rfp_09%3F_%C5%99%C3%ADkejte_si_co_chcete,_pro_m%C4%9B_byli_nejlep%C5%A1%C3%AD_ska-p Sat 4 Jul – Rock for People 2009
Pozdě, ale přece dávám na lastko svoje ohlédnutí z RfP, které je k vidění (a přečtení) v lepším formátu na mém blogu http://prochyhoblog.blog.cz/0907/jak-jsem-prozil-rock-for-people-2009
Rock for People. Největší fesťák jaký je možné v tuzemsku zažít. Kompletní česká scéna, fanoušek si tady mohl zajít prakticky na jakoukoli trošičku známější českou kapelu (snad kromě Kryštofa) doplněnou o slovenské hvězdy. A pak tu byli Arctic Monkeys, the Inspector Cluzo, Static X, Therapy?, Gocoo, Ska-P, Gogol Bordello, Bloc Party. Prostě to měl být vrchol léta a prázdnin hned na jeho začátku. Tak se pojďme podívat jak to dopadlo, z mého nepříliš objektivního pohledu:) Jsem plný dojmů a už se nemůžu dočkat až je na vás vysypu!...
Rock forem jsem skutečně poslední měsíc vyloženě žil, během všedních starostí a všech problémů to byl maják v dálce dávající mi energii. Už půl roku předem jsem sjížděl písničky a klipy pro mně dosud neznámých zahraničních kapel, které měly dorazit (a díky tomu jsem si oblíbil Bloc Party nebo Gogol Bordello) a měsíc předem jsem koupil lístky. Měli jsme do Hradce vyrazit ve velké grupě až deseti lidí, ale bylo jasné, že půlka lidí odpadne. Nakonec jsme jeli čtyři, přičemž dva kámoši už byli na místě od pátku. Já sice původně taky chtěl přijet už v pátek, jenže bych to nebyl já, aby něco proběhlo bez komplikací a tak jsem ve středu dva dny před startem události léta dostal horečku, nehorázný bolení krku a hlavy a zůstal jsem dva dny upoutaný na lůžku. A ačkoli mi ani v pátek večer nebylo nijak dobře a zvýšená teplota zůstávala, zabalil jsem bágl a v sobotu ráno vyrazil oklikou přes lékárnu na autobus. Sešli jsme se tam všichni a v klidu dorazili do Prahy, kde nám ovšem ujel navazující bus do Hradce. Následoval rychlý přesun metrem na hlavák a už jsme frčeli vlakem směr Hradec Králové. Nutno podotknout, že se mi podařilo "vytratit" občanku, naštěstí mi ji jedna holčina (taky mířící na RfP) našla a mohli jsme spokojeně pokračovat. V Hradci jsme se najedli v čínský restauraci a pak dorazili totálně narvaným festivalovým autobusem k areálu. Na letiště to bylo kurva daleko, přišlo nám to všem jako věčnost než jsme dorazili ke kempu. U něj jsme se rozdělili, protože první kemp byl do posledního místečka obsazen. Na Rock for dorazily tisíce lidí a bylo to vidět na každém kroku, davy lidí byly prostě všude. Na netu jsem našel, že festival navštívilo něco přes 25,000 lidí, možná 30 000, ale nevím jak moc těm číslům věřit, klidně bych řekl že jich tam bylo i víc. Přesto nebylo problémem potkat známé tváře ze školy a z Boleslavi vůbec nebo se sejít s kamarády.

Takže jsme byli ubytování a mohli jsme vyrazit za muzikou. Páskování, krátké fronty na pivo, spousta stánků s jídlem a suvenýry, všechno bylo bez problémů. Francouzští The Inspector Cluzo měli tu čest být první kapelou, kterou jsem na festivalu viděl a nebyl to špatný začátek. Dva francouzští indie rockeři řádili na obří Česká spořitelna stage a fuckovali všechny okolo, Michaela Jacksona a na pódiu nakopali týpka s anglickou vlajkou. Nemohl jsem si pomoci, ale "frontman" Malcom Lacrouts mi vizáží i zpěvem připomínal Jacka Blacka, ale ani to nepůsobilo jako nějaké trapné kopírování či napodobování. The Inspector Cluzo na úvod vůbec nebyli špatní. Zas ale nebyli ani tak dobří, abych je viděl celé, protože na t-music stage hráli UDG. Tuhle ústeckou kapelu moc neposlouchám, jejich sladký naivní až někdy takový primitivní texty mě moc neberou, jenže na koncertech tyhle popěvky vůbec nejsou na škodu a UDG naživo mají neuvěřitelnou energii, kterou napumpují do skákajícího davu. Ukázali to i na červnovém Votvíráku v Milovicích, kdy si pozvali na pódium lidi a pořadatelé je odstřihli a jejich vystoupení předčasně ukončili. Na Rock for People se nic takového nekonalo, UDG zahráli všechno, co chtělo natěšené publikum slyšet, ať už to byly písně z nového alba, nebo prověřené hitovky Motýl, Piloti, Kurtizána nebo koncertní pecky Ruská raketa a Zpěvy deště. UDG zakončili povedené vystoupení přídavkem v podobě pomalého Hvězdáře, který si dav s chutí zazpíval a pak se rychle přesunul na "Spořka stage", kde hráli Chinaski. Ti pro mně byli jedním z největších lákadel festivalu, chtěl jsem prostě vidět Chinaski lajv a hodně mi k tomu přidal jejich fantastický živák Když Chinaski, tak naživo. Marpo Ota Petřina za bubny byl malinko nezvyk, no ale ke konci už mi přišlo jakoby s Chinaski bubnoval odjakživa. Chinaski jsou prostě klasa a na koncertě to patří dvojnásob. S davem si vyloženě pohráli a předvedli energický koncerty podpořený prověřenými hity, kterých mají víc než dost. Jen u Chinaski se může stát, že si úplně všichni z těch tisíců diváků na koncertě budou všechny jejich písně zpívat od začátku do konce. Nejvíc se mi z rockforpeoplovského vystoupení líbil Dlouhej kouř, zajímavá byla hodně svižná Klára, kterou Chinaski zahráli do skáčka, během Slovní pyrotechniky Michal Malátný klasicky promlouval k lidu jako politik a vypůjčil si k tomu od někoho kameru. Vlastně všichni, kteří v publiku natočili z téhle písně nějaký kvalitní záznam ho můžou Chinaski poslat (a věřím že jich dojde dost) a oni z toho udělají klip. Nakonec pražský soubor zničil publikum rockovým nářezem v podobě staré pecky Punčocháče.

Následně se zase masy lidí daly do pohybu a velká část mířila zase na t-music stage, kde už
začínali Wohnouti. Začali singlem Kapela na šňůře z aktuální desky Karton veverek, náladu rozproudila Festivalovka ("o další písni nemůže být pochyb, protože jsme na festivalu a tak si dáme kousek, který se jmenuje Jaro!" uvedli jí pražští vtipálci a dokonale zmátli fanoušky). Wohnouti sálali energií a z dav jí měl na rozdávání, atmosféra byla vynikající a vynikající byli i Wohnouti, které jsem už dlouho neposlouchal a na letošním Votvíráku se mi jejich show příliš nelíbila. Ani tentokrát nechybělo Duo Egon (hahaha:), došlo i na starší Marii Gabrrrhelowou, Še Ve Li Lo se i vysévalo Ko-no-pí a nakonec si všichni Políbili dědu. Tečku za skvělým výstupem udělaly dva nové (ale už všeobecně známé a oblíbené) songy, Myši na polštáři a Pepíčci.

Za zvuků šílenosti zvoucí se Jedu na koni jsem se stěhovali do stanu na Cool stage, kde už hrála Vypsaná Fixa. Čekal jsem Brutální všechno, místo toho pardubičtí popunkeři přehrávali
Fenomén. Koncert měl doslova klubovou atmosféru, ve stanu se nedalo dýchat a pařilo se o sto šest, Fixa měla ten den zatím suverénně nejdivočejší atmošku a pogo. Zažít Barovou turistiku v takovémhle kotli byl masakr, ale vůbec celý koncert byl supr a i když už je to trapný, musím chválit, chválit a slzet při vzpomínce na jedinečný zážitek. Asi je to blbost, ale strašně se mi líbilo, když jsem věděl jaká píseň bude následovat a podle toho šetřit hlasivkama a energií na největší pecky, i když ono těch vypalovaček bylo víc než dost. Fixa zakončila první ze tří vystoupení na fesťáku novou písní Holka s lebkou, která se mi až na koncertě dostala pod kůži a docela se mi líbí. Tím pro mě první festivalový den v podstatě měl skončit, protože mi nebylo úplně nejlíp, přeci jen jet na fest nemocnej není to pravý ořechový.

Ale ještě jsem se zastavil na Hadouken!, britským mladším a elektroničtějším následovníkům Arctic Monkeys, kteří do toho slušně řezali. Moc jsem toho ale neviděl, takže nebudu ani nijak
hodnotit. Přesto musím ocenit jejich taneční hitovky a nabitou závěrečnou verzi písně Song 2 od Blur. Ve stanu jsem nakonec nešel spát, naopak jsme se klukama posilovali vším možným a myslím že jsem tu chřipku aspoň na chvíli všemi možnými prostředky vyhnal. Ještě jsme se zašli podívat na Arctic Monkeys, přeci jenom byli jedním z headlinerů festivalu a ač je nikdo z nás neposlouchá, nemohli jsme si je nechat ujít. No jelikož jsem nebyl v dvakrát střízlivém stavu, nebude střízlivé ani hodnocení jejich koncertu, ale nějaké dojmy jsem si z něj stejně odnesl. Byla to taková kytarová řezárna, v níž jsem nenašel moc chytlavých refrénů, což mi docela chybělo, ale celkově to nebyla nějak hrozná záležitost, dobře se na arktické opičáky dalo skákat a pařit, takže palec bych dal spíš nahoru než dolů. Lidi ale Arctic Monkeys nepochopili a většina přišla stejně jako já jen ze zvědavosti a postupem času dav řídnul. Kromě pár desítek fanoušků v prvních řadách se Britové nedočkali ani nějaké velké odezvy publika, což je škoda a tak trochu ostuda, ale já mám co říkat, protože jsem taky odešel předčasně. Nemohl jsem totiž dál, bylo mi vážně blbě a šel jsem spát.

Ráno jsme vstali a vyměňovali si dojmy z prvního dne. Erik byl odvázanej z Inspectora Cluzo a ze smažby ve stanu, kde hráli Static-X. O nich jsem dřív slyšel, Wayna Statica s jeho nezaměnitelným účesem znám, ale přeci jenom můj žánr je někde jinde. Co jsem ale slyšel, ve stanu to byl vážně nářez, zklamáním byla pouze zrušená autogramiáda po koncertě. Břit přijel hlavně na Bloc Party a co si pamatuju, tak ho docela zaujali Hadouken!, Kuba si jen užíval atmosféru prvního opravdu velkého fesťáku a neznámé bolesti na čele (že by tetrahydrocannabinol?:)) a zbytek party (Ivan, Maťas a Fíďa) prostě odpočíval na další den plný skákání a kalení.

Neděle pro mne byla vrcholem. Od rána samý ska ska ska a zase ska, potom troška punku a nakonec největší nářez v podobě Ska-P. Ale nepředbíhejme. Den jsme zahájili ranním koupáním v nedalekém rybníku. Takhle po ránu byla na malinké písečné plážičce a okolí hlava na hlavě, během dne ale lidí samozřejmě ubylo a tak jsme se o pauzách rádi skočili zchladit, příjemné rochnění ve studené vodě bylo jediným možným únikem před zničujícím vedrem, které dělalo z denního pobytu ve stanu sebevraždu. Myslím ale, že po invazi hudebních nadšenců budou muset rybník až do příštího Rock for People odmořovat, neboť je ta voda určitě radioaktivní. Viděl jsem, jak si tam několik holek mylo šamponem vlasy, vodou prošly tisíce až tři dny nemytých lidí a nedivil bych se, kdyby si v rybníce kdekdo všemožně ulevil. Korunu tomu nasadila banda bezdomovců nebo feťáků povalující se v trávě u silnice, kteří skočili do vody v hadrech i se psem a okolo nich se začaly šířit olejové skvrny jak při havárii tankeru - Exxon Valdez hadr. Konec řečem o koupání, jdeme na muziku.

Program jsem načal v rozpáleném stanu na Cool stage, kde mě rozpumpovali Prague Ska Conspiracy. Viděl jsem je potřetí v životě a z těch tří to byl jednoznačně nejlepší zážitek. Asi to bylo i tím, že jsem byl v první řadě, ale takovouhle nálož téměř celý zbytek dne nic nepřekonalo, což jsem upřímně nečekal. Spojení skočného až ortodoxního ska říznutého rockovým soundem a neuvěřitelného hlasu zpěvačky Mariany Wesley (a nejen hlasu, jestli jsem v reportu z Benátské´08 psal že je svůdná, nevím jak to vyjádřit teď - oči mi přecházely a Mariana tomu napomáhala svým natřásanáním a já si přál, abych se jí mohl dotknout jako pár lidí v první řadě blízko mě:))..abych to zkrátil byla nádherná) bylo skvělý a Konspirátoři do nás sypali jednu svižnou pecku za druhou. Poté, co dozněl poslední akord jsme udělali čelem vzad k Filter stage a dali jsme si repete. Další dávka skáčka, tentokrát hodně namixovaného pomalejším rocksteady, reggae a dalšími žánry. K tanci i poslechu nám zahráli Fast Food Orchestra a byl to tradiční z řady nijak nevybočující koncert plný písní z aktuálního alba Urban Menu i starších věcí. Pak už jsem nechal unavené tělo chvilku odpočinout a Sto zvířat jsem si klidně nechal ujít, protože jejich koncerty už mám okoukané a naposlouchané od A do Z (tím bych je nechtěl nijak shazovat) a poslední dobou mne tihle čeští skáčkoví veteráni moc nerajcujou.


Následující Polemic ze Slovenska měli být jednou z hvězd festivalu a já se na ně také těšil jako na jeden z vrcholů, ale tentokrát mě zklamali. Ani ne tak předvedenou show, spíš vybraným repertoárem písní, který jsem moc nepochopil. Naprosto mi tam chyběla DoSka nebo Nádherný svet. Naopak se ale dostalo na nakopávající Skank, což jsem netušil, že ho hrají na koncertech. Zhruba v půlce došlo i na cover od Aerosmith a vrcholem vystoupení byl závěr, písně Ja som to veděl, Ona je taká a Komplikovaná. Přesto mě Polemici překvapili spíš nemile a nakonec z odstupem musím říct, že to bylo jediné menší zklamání festivalu.

Sluneční paprsky na festivalový lid pražily ze všech stran a tak bylo po Polemicích vidět na zemi spoustu odpočívajících lidí, na Anetu Langerovou pak pařil dav spálených rudokožců. Kamarádi, kteří nebyli na Polemicu si odnesli životní zážitek z merchandise stanu, kde bylo fanouškovské interview s Márdim z Vypsané fiXy. Na otázku, jestli píše texty zhulenej nebo v jakým stavu je píše, odpověděl svým nezaměnitelným stylem a s nezaměnitelnou grimasou: "Já píšu texty, tak jak jsem, rozumíš," Nejvtipnější ale byla Márdiho odpověď na dotaz, proč novou desku natáčeli v Londýně. "No my jsme si řikali, proč vlastně ty český kapely dělaj tak blbý desky a ty zahraniční kapely mají desky tak dobrý. Tak jsme se rozhodli novou desku natočit v Anglii, aby byla stejně blbá."

Před Horkýže slíže jsem zažil nejkrizovější moment. Horečka ve spojení s vedrem udělala svoje a já byl blízko tomu umřít před pódiem. Jenže Horkýže a hlavně skákající a mávající les rukou mě znovu dobil energií, takže jsem si vystoupení slovenských punkerů a humoristů užil na sto procent. Snad ani sami Slíže nečekali tak mohutnou odezvu publika, pohled dozadu a okolo sebe byl opravdu úžasný. Kuko do zblbnutí opakoval "Kráálovéééhradec, já vás l´ubím!" a děkovali pětkrát, šestkrát i desetkrát. A nebyli by to Slíže, kdyby si nestříleli ze všeho možného, tentokrát to nejvíc odnesli No Name nebo Zuzana Belohorcová. Publikum načali úvodní Ja chaču těbja a pak pokračoval průřez celou jejich tvorbou, pomohly osvědčené hity Malá Žužu, A ja Sprostá nebo L.A.G. Song, který dav mocně odzpíval společně s kapelou. Závěrečná stejnojmenná Horkýže slíže udělala pěknou tečku za pěkným koncertem. Vlastně pardon, ještě přišel přídavek v podobě Bernardina z aktuálního alba, čímž mě ale Horkýže pětkrát nepotěšili. Podle mého to není koncertní písnička, klip je sice skvělej, ale místo parodie na Rammstein by se mi jako přídavek mnohem víc líbil třeba Vlak, ale to je jen malá skvrnka na famózním vystoupení. Luxusní bylo i rozloučení s diváky, kdy se Horkýže slíže ukláněli za haluzních zvuků kytary...


Pak jsme nakoupili zásoby PET lahví a šli si vystát místo v první řadě na Ska-P. Ještě předtím nás ale čekal Divokej Bill, ikona festivalu, bez níž si Rock for People už ani nelze představit. Atmosféra na koncertu byla řekněme taková rodinná, pařilo se a skákalo, ale nevytvořil e žádný pogující kotel (to až při poslední písni) a člověk měl okolo sebe nezvykle dost místa. Bill zahrál parádně jako vždycky, lidi jejich jednoduché melodie milují a já se k tomu hrdě přidávám. Kromě tradiční odrhovaček zahrála osmička z Úval (doplněná opět o didžeredistu) hodně nových písní, pár z nich (Laboratoře Delta, Pecka která ti nedá spát) už na koncertech hrají dlouho, další věci (Pták,Včela) jsem nikdy neslyšel ale znělo to dobře, klasický Billové a myslím že nové album bude hodně dobré, materiálu je víc než dost (měla by se tam objevit i společná píseň s Čechomorem Ve dvou se to táhne líp). Každopádně byl Divokej Bill příjemným čekáním na vrchol večera (a pro mě i celého festivalu) a na atmosféře to bylo znát, že tentokrát jsou Billové v pozici jakéhosi předskokana.

Po přídavku (tradiční Alkohol) už na pódium naběhli technici a ska-péčkovská crew a předělali stage České spořitelny k nepoznání. Na dav stejně jako v únoru v Praze shlížel velký Gato Lopéz
a zvučení opět nebralo konce, Ska-P se na scéně pořád neobjevovali a nedočkavé publikum pohánělo jejich techniky. Lidí v prvních řadách přibývalo a místo ubývalo. Za chvíli měli pár metrů ode mě řádit Ska-P, moje jednička, nejoblíbenější kapela kterou už tak dlouhou poslouchám. Dříve jsem nevěřil, že je vůbec někdy naživo uvidím a teď jsou tu podruhé v jednom roce. Když vtrhli za zvuků trumpet a spustili vypalovačku Ni Fu Ni Fa, šlo o jedinečný dosud nepoznaný pocit, o hudební orgasmus. Pul Pul a Pipi stáli a skákali skutečně pár metrů ode mně. Dav se dal do pohybu a za chvíli jsem byl namáčklý na kovových zábranách, nešlo se sebevětší silou pohnout, pouze věřit že kosti ten tlak vydrží a mávat rukama, zpívat a užívat si koncert. Za normálních okolností by se o mě pokoušela panika, přeci jen nesnáším ten pocit bezmoci v uzavřeném prostoru a neschopnost se hýbat, nicméně teď mi to bylo jedno. Jen jsem Skáčkám žral z ruky, řval jednoduché popěvky a pokud jsem vystačil s dechem tak odzpívával nebo alespoň v duchu odříkával celé texty. Nikdy nezapomenu na pohled ochranky a zdravotníků, kteří zírali na ten saigon v publiku s otevřenou pusou, s výrazem "proč to proboha dělají? Vždyť se umačkají a ušlapou k smrti!" Ale to bylo všem očividně jedno, hráli nám Ska-P. Skoro jsem nevnímal kterou píseň hrají, jen si užíval ten pocit extáze a zpíval. S odstupem vím, že zahráli tuším že dvanáct písní. Po úvodní Ni Fu Ni Fa následoval (stejně jako v Praze) El Niňo Soldado, poté přiběhl Pipi převlečený za policistu a začal mlátit nevinného demonstranta za zvuků skladby Romero el Madero (Police, fuck offff!), pak přišla na řadu Meztizaje. Během Tio Sam Pipi nasadil klasické chůdy a na pódium byl rázem obří Strýček
Sam, při Welcome to Hell se coby nevinný odsouzený přistěhovalec usmažil na elektrickém křesle. Potom zaduly dudy ke svižné Derecho de Admisión a přišel asi největší zážitek z jejich vystoupení. Singl z nového alba, Crimen solicitationis naživo jsem málem nepřežil, tak moc se na sebe natlačená masa lidí vzepjala ke skákání a řvaní, až šel mráz po zádech. Ale skutečně byla tahle protivatikánská píseň asi nejlepším kouskem z i tak výtečného koncertu. A to ještě nebylo všechno, nemohl chybět všeobecně nejznámější pecka Cannabis a legalizace to byla víc než gigantická. Skoro až pankáčská oslava Simona Bolívara El Libertador už byla předzvěstí konce, protože pak už následoval jen El Vals Del Obrero a přídavek El Gato Lopéz. Potěšilo mě, že narozdíl od únorového koncertu v Tesla areně už Dělnický valčík uměla spousta lidí a pro mě bylo zpívání v obětí jakéhosi Španěla vedle mě velkým zážitkem. Nářez Gato Lopéz byl definitivním koncem, i když si publikum přálo víc a víc a dlouho pískalo a žádalo přídavek, Ska-P už se na pódium nevrátili.


Dlouho jsem se vzpamatovával. Tohle byl pro mě největší hudební zážitek, stokrát lepší než v Praze, kde jsem stál zhruba uprostřed davu a moc jsem toho neviděl. Ale proč lidé z téhle kapely tolik šílí? Kde se vzaly sympatie ke Španělům, o nichž se nepíše, nemluví v televizi, jejichž alba se neprodávají a kteří jsou levicově orientovaní? Měl bych začít u sebe. Já se jich chytnul nejspíš proto, že to bylo něco úplně nového, hudba, jakou jsem tehdy nemohl k ničemu přirovnat a která (navzdory textům, kterým jsem v samotném začátku vůbec nerozuměl) byla obrovským zdrojem pozitivní energie. Nejspíš máme my Češi rádi hopsavou muziku, pak Ska-P k popularitě určitě pomohl koncert na Rock for People 2004 a také dlouhá pauza, která znamenala velký návrat. Možná to také souvisí s tím, že my Češi jsme takoví maloměšťáčtí a rádi nadáváme na všechno okolo a nejsme příliš spokojeni v naší už tak vyspělé a bohaté společnosti. A chtěli bychom to nějak změnit a tahle skapunková anarchistická revoluce z dalekého Španělska nám dává aspoň na chvíli pocit, že jsme součástí velkého hnutí a že něco měníme, i když jen na chvilku. To je můj názor. Každopádně byla škoda, že jejich španělským revolučním a burcujícím řečem a výzvám opět publikum příliš neporozumělo a když Roberto alias Pul Pul mluvil o hanebném počínání vatikánských hlavounů a Benediktovi XVI., lidé tleskali, přičemž se asi čekalo něco jiného. Ale možná je to dobře, protože en se všemi texty a názory Ska-P souhlasím a bylo vidět, že publikum přijalo hlavně jejich hudbu a Ska-P samotné berou spíš jako modly, neboť jinak si neskutečnou vlnu hysterie nedokážu vysvětlit.


Ve stanu jsem ještě zkouknul Tleskače, ale dostavil jsem se pozdě a už jsem byl hodně destroyed, takže o nějakém zážitku z tleskačů nemůže být řeč. U stánků s langošem jsem si slušně pokecal anglicky se slovinským návštěvníkem festivalu, takže mi mozek zase tak nezměknul a navíc jsem stánkařům dohodil dalšího zákazníka. Vůbec mě překvapilo, kolik zahraničních návštěvníků tady bylo. Viděl jsem auta s holandskou, anglickou, německou nebo slovinskou espézetkou, potkal jsem černošku a to ani nemluvím o tisících Slováků. S tím se skutečně nemůže Benátská, Colours of Ostrava nebo jiné české festivaly vůbec měřit, i když na Glastonbury, Roskilde nebo Sziget zatím Rock for nejspíš ještě nemá, což však nemůžu posoudit, protože jsem zatím na festivalu mimo naší republiku nebyl. Abych nezapomněl, stihl jsem i úplný závěr Tata Bojs, jejichž elektrizující vystoupení bylo jště umocněné tmou. Pěšáci a další písně, jejichž jméno si nepamatuju (ale text jsem kupodivu znal:-), neboť jsem byl pořád ve Ska-P tranzu, byly luxusní a trošku jsem litoval, že jsem na Tata Bojs nešel hend po Skáčkách.


Druhý den ráno jsem vstal a zjistil, že už nemůžu dál. Nešlo ani tak o fyzickou únavu jako o to, že jsem byl už hodně nemocnej a že mi došly peníze. Kámoši na tom byli podobně a tak všichni kromě Erika a Břita vyrazili na cestu zpět. Měl jsem skoro slzy v očích, když jsem opouštěl kemp a viděl v dálce t-music stage, na níž měla nějaká kapela právě zvukovou zkoušku. Nejvíc mě mrzelo, že přijdu o závěrečné vystoupení Fixy a hlavně o Gogol Bordello a Bloc Party, který už nemusím nikdy vidět. Placebo mě nijak netrápili, protože je nemám moc rád a jejich hudba není mým šálkem kávy.

Cesta zpátky byla nekonečná, navíc jsem v Nymburce zaspal a bez peněz dojel až do Lysý, odkud jsem musel na socku dojet zpátky do Nymburka. Potom už jsme v pohodě dorazili do Boule a mohl jsem se těšit jen na koupel. Když jsem špinavý a smradlavý stál před naším vchodem, bylo mi smutno, ale zároveň jsem si říkal, že to za to stálo. Organizátoři se vytáhli, během tří dnů jsem neměl jediný problém, stan mi naštěstí nevykradli a z Hradce jsem si odvezl jedinečný hudební zážitek. Za věc, která mi festival pokazila, pořadatelé nemůžou, prostě jsem měl smůlu a podělanou nemoc, ale dalo se to ty dva dny vydržet. Pokud někdo od tohohle reportu čekal kritiku nebo střízlivou recenzi koncertu Skáček, tak bude zklamán, protože tohle je konec a mě nezbývá než se těšit za 365 dní na další vynikající Rock for People. Snad příští rok vyjdou ti Green Day nebo Faith No More či přijedou Aerosmith jak slibovali kluci z Polemicu:) A kdyby mi pořadatelé přivezli Reel Big Fish, skákal bych radostí tři metry do vzduchu! Takže za rok se těším, ahoj!]]>